Život s psychickou chorobou

25.8.2012, Anna Dvořáková

Mnoho lidí to zažívá, ale jen málokdo o tom mluví. Psychiatrické statistiky uvádějí, že v průměru v každé generaci má 20% populace psychické potíže. V praxi jsou ale čísla mnohem vyšší a to jen proto, že mnoho lidí má strach o svých problémech mluvit či zajít za odborníkem.

Pokud na sobě pozorujete jakékoliv změny v chování, deprese, úzkosti, nenechávejte si tyto problémy pro sebe, zajděte za psychologem. Ten dokáže posoudit, jak je váš stav vážný a dle toho nastolí léčbu. Léčba může spočívat buď v sezení s lékařem na duševní zdraví anebo vás přímo pošle za psychiatrem, který má akreditaci na to, aby vám předepsal ty správné léky.

Co se týká psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů, žijeme bohužel ve státě, kde jsou tyto profese neprávem označovány za „cvokaře“. Toto pojmenování absolutně neodpovídá skutečnostem, jelikož to, že berete antidepresiva nebo jiná léčiva z vás nedělá žádného blázna. Ba naopak, například v USA, kdo nemá vlastního psychoterapeuta, je „out“.

Dnešní doba je plná stresu, shonu a jen málokdo tyto věci zvládá bez psychických obtíží. Když vás bolí břicho, zajdete také za lékařem, tak proč se bránit návštěvě psychologa, když je vám úzko na duši?

Předsudky, předsudky a zase ty předsudky

Tereza se s tímto problémem setkává již řadu let. „Začalo to v 15, kdy jsem se kvůli problémům v rodině, ve škole a s přítelem pokusila spáchat první sebevraždu. Tenkrát mě umístili na dětské psychiatrii a já řešila jediné: jak zařídit to, aby se o tom nikdo kromě rodiny nedozvěděl,“ popisuje svůj problém.

„Svedla sem to tenkrát na boreliózu,“ směje se. „Bylo to dětinské, ale co jsem měla dělat, v kolektivu puberťáků jsem těžko mohla říct, že jsem byla na psychiatrii, měla bych pak ještě větší peklo než předtím. Návrat do školy byl krušný, všichni se na mě nevěřícně dívali a nikdo mi pohádku o borelióze nezbaštil. Zlom nastal, až když sem začala navštěvovat psychoterapeuta, který mi byl doporučen na psychiatrii. Paní doktorka mi otevřela oči a ukázala mi, jak se mám na svět správně dívat. Přestala jsem se stydět za to, že k nějakému odborníkovi chodím, naopak jsem se tím spíše chlubila a bylo mi jedno, co si kdo myslí.“

„Vyměnila jsem mnoho psychiatrů,“ pokračuje s povzdechem Tereza, „ale až ten poslední, který mi byl doporučen právě paní doktorkou, mi stanovil správnou diagnózu. Do té doby mi dávali různé léky, které mi ale nepomáhaly, až nastal zlom. Víte, co se týká léků, lékař to má komplikované. Musí dlouho hledat různé varianty a kombinace, než to pacientovi sedne. Ale mému novému doktorovi se to podařilo téměř hned. A diagnóza zněla: hraniční porucha osobnosti. Je to nemoc, která ztělesňuje všechny symptomy, které jsem měla, od náladovosti až po sebevraždu.“

A co Tereza radí našim čtenářům?

„Nebojte se zajít si k odborníkovi, pokud máte problém. Pokud nechcete, aby se o tom někdo dozvěděl, stačí to nikde neventilovat. Maximálně partner si může všimnout, že berete nějaké léky, ale dá se to svést i na vitamíny, věřte mi, říkám to z vlastní zkušenosti. Dnes je mi 20, léky tedy beru již 5 let a nijak mě to neomezuje. Jen byste to neměli přehánět s alkoholem a držet se pokynů, které vám dá lékař. A co z toho budete mít? Bude vám o hodně lépe na duši a vaše okolí pozná, že se vrátil zpět ten člověk, kterým jste byli, než se vaše problémy projevily. A když se vás zeptají jak, můžete říci, že to je vaše sladké tajemství.“

štítky článku: psychická choroba, hraniční porucha osobnosti