Navštivte také: Horké kameny
komerční sdělení
  • Titulní stránka
  • Krása a móda
  • Sex a vztahy
  • Zdraví a relax
  • Děti a rodina
  • Recepty
  • Horoskopy
  • Soutěže
  • Když dva chtějí totéž

    13.2.2013, Kateřina Ondíková

    Společnými jmenovateli hádky jsou nedorozumění a odlišný názor. Jistě je mnohem více důvodů, tyto však patří k těm hlavním. Každý den se potkáváme a střetáváme s lidmi. Ve škole, zaměstnání, v městské hromadné dopravě. Musíme mít nepatrnou špetku diplomacie, abychom den přežili bez úhony a ztráty kytičky. Co se týče vztahů partnerských, stačí jen sociální cítění a chladná hlava, tolerance nestačí.

    Partner je tím nejbližším, koho máme. Hned za ním stojí rodiče, sourozenci a přátelé. Pokrevní příbuzné si nevybíráme, ti nám jsou souzeni. Partnera a přátelé ano. Tam si můžeme připsat jisté zásluhy či domalovat černý puntík. Od malička jsme vedeni ke společenskému chování. Babičky nám předhazují od prvního kamarádského cákání v bazénku Pepíčka od vedle, paní učitelky touží po slohu na téma moje nejlepší kamarádka.

    Když vyrosteme a máme štěstí, věrné přítelkyně z dob povinné školní docházky máme po našem boku. Dýchaly bychom pro ně, ví o vás vše. Občas i více než vy sama, pokud si po bujarých večírcích máloco pamatujete. Pokud se jedná o toho pravého, pak je to mnohem těžší!

    Láska s kompromisy i bez

    Musíte zákonitě potkat pár hlupáků, podivných individuí a budižkničemů. Propláčete kvůli nim noci, vyspíte se na truc ještě s většími zoufalci. Bohužel, je to nutné! Jen tak si nasadíte tu správnou laťku, srovnáte hodnoty! Měla jsem moudrého kamaráda. Nezemřel, jen se oženil, proto ten minulý čas. Od té doby se nevídáme. Kdysi dávno, když on byl ten moudrý, vtipný, překrásný starší kamarád řekl, že láska je umění tolerance. Po letech, kdy jsem si na to vzpomněla, mu musím dát za pravdu.

    Kdybych neovládala toleranci, mou polovičku bych zardousila v prvních měsících našeho vztahu. Neříkám, že je vše vždy lehké, není. Jsem panovačná a hysterická. Dělám scény, pláču. I přesto jistě vím, jak dokonalý pro mě je. Nikdy mě do ničeho netlačí. Snažíme se v cítit jeden do druhého. Usnadňujeme si navzájem život a hádkám se snažíme předcházet. Díky jeho práci máme na sebe méně času než jiné páry. S nadsázkou se dá říci, že máme vztah po telefonu. Ale snažíme se. Jsem ve věku, kdy bych mohla chtít rodinu, nechci.  Prostě jsme si věci ujasnili hned z počátku, před sedmi lety. Náš životní styl není pro děti. Nechci, aby mé dítě vidělo otce sotva o víkendu, neumím si představit přespávat s dítětem několikrát v týdnu po hotelech. Nejsem mateřský typ. Nehuhňám na děti v kočárcích. Naštěstí. Mám to tím usnadněné. Ale těší mě ten výběr naší společné volby. My jsme si takový život vybrali. Diskutovali jsme o tom a je to společný závěr. Není to jen o dětech, je to i o stylu života, hodnotách, materialismu. My dva jsme si podobní tím podstatným, nenarážíme na sebe a nemlátíme hlavou o zeď. Neztrácíme čas s někým, s kým to nikam nevede. Já jsem jednoduše šťastná za to, jakým je člověkem. Šťastná za vědomí, že chceme stejné věci pro náš společný život a že barva auta nebo koupelny je malicherná věc.

    Přečtěte si také: