Navštivte také: Coworking33 - Sdílené kanceláře Břevnov
  • Titulní stránka
  • Krása a móda
  • Sex a vztahy
  • Zdraví a relax
  • Děti a rodina
  • Recepty
  • Horoskopy
  • Soutěže

    • Syndrom babiček

    15.7.2010, Anna

    Nedávno jsem byla nejen z rodinných povinností na obvyklé návštěvě mých prarodičů. „Kolik si dáš knedlíků?“ až teď si uvědomuji stereotypní nádech této otázky. „Dva, díky babi,“ odvětím s šestým smyslem zkušeného věštce, co přijde. Pouze ohlédnutí na dědečka, zda má sklenici s pivem dostatečně plnou, stačí, aby přede mnou přistál, jako mávnutím proutku, plný talíř, hodný rovnou pro celý regiment. „Já chtěla dva, to je asi tvoje, dědo!“povím si tak nějak sama pro sebe do veselé atmosféry rodinného krbu, jelikož vidím, že i děda má už svoji „hyperporci“. Má cenu bojovat s tak silným protivníkem, jako je babička-kuchařka? Ano, je minimální procento, že za cenu mírně zhuštěné atmosféry se Vám povede ten jeden, dva knedlíčky („vždyť to jsou prcci, Aničko, to je jak jeden knedlík“)z talíře vypreparovat. Když je brácha, přítel, děda či jiný mužský element ochoten se obětovat, tak tajně, když se precizní „knedlíková bachařka“ nedívá, napomůžete transportu „vězně“na vlastní talíř. Nebo se i tak vážně vyhlížející, jinak velmi milá žena a ta nejlepší babička na světě, smiluje a vrátí ho s lehkým funěním do hrnce. Ale naneštěstí v těch běžnějších případech jsme nuceni do sebe vecpat cokoliv, co je nám předepsáno. A to leckdy není příjemné s vidinou, že po hlavním jídle přijde ještě dezert, ten nejlepší koláč na světě, ten babiččin. Je však nad slunce jasné, že při další návštěvě bude Váš prarodič stejně ne-li ještě více připraven bojovat s naběračkou a scéna se tak opakuje. Onehdy mne chtěla zachránit mamka, leč nešťastně, protože nejen, že rozbrečela babičku („já se snažím, co můžu a pak mě čeká takovej vděk!“), ale i porce mi zůstala ze zdvořilosti stejná.

    Rozkrájejí se bez obav a se samozřejmostí

    Proto se sama sebe ptám: Je to ode mne hezké? Při představě, že já bych stála nad plotnou několik hodin, zatímco mně-rodilé nekuchařce, nemilosrdně utíká čas tak potřebný, vytáčím svižně číslo restaurace poblíž. Za pár minut mám „navaříno“ jako od Zdendy z nejmenovaného pořadu. Na to jednoduše nemám dostatečně vyvinutou nervovou soustavu. Ale vskutku upřímně doufám, že s věkem se mi ty poctivé kuchařské nervy pod kůži vryjí, jelikož co by jinak má vnoučata jedla, netroufnu si odhadnout. Je to jakýsi trend či určitý parametr všech babiček na téhle zeměkouli. Potřeba se ujistit, že pokračovatelé rodové linie jsou syti, spokojeni a že si opravdu už můžou sednout, jelikož to „tuhý, suchý, nedochucený maso, který se dneska teda nějak nepovedlo“ si už nechce nikdo dosolit. Proč se tedy dokážeme, my potomci, někdy tak živelně rozčílit nad přepjatou snahou od tak zkušených, životem otřelých, pečujících žen? Je to zaslepení toho, co pro nás naši rodiče a prarodiče dělají, jak se snaží? Nejsme snad zvyklí na servis a ochotu obsluhy, kterou bychom jen marně hledali v kdejaké hospodě či restauraci? Nebo naopak je nám to tak příjemné, že se stydíme za hříšné líbivé pocity, když se o nás někdo stará a proto reagujeme podrážděně jako otrávení, unavení, nezdvořilí paviáni, kteří prarodičům tolik křivdí?

    Státní svátek babiček

    Myslím, že je na každém si na tuto otázku odpovědět. Důležité je, abychom si naše ujíždějící nervy nad nekonečným počtem naběraček a kousků masa migrujícím na náš talíř nechali uplynout s pomocí pracujících chuťových buněk. Užít si pocit, že je zde pořád někdo, kdo se stará o Váš komfort, spokojenost a někdy opravdu čisté popelníky na stole. Není proto pochyb, že i babičky by měly mít svůj vlastní státní svátek- den bez návštěv a bez vaření (i děda si rád jednou namaže chleba máslem!). A to si zaslouží, ne?

    štítky článku: Jídlo, rodina, babičky, syndrom babiček, babička, prarodiče

    Přečtěte si také: